ODJEZD

Uteklo to jako voda. Co jsme stihli, to je za námi. Před námi pak cesta domu přes dva tisíce kilometrů. Končí nám správná dovolená. Před ní se člověk těší jak si oddychne od toho blázince doma a v práci, a ke konci dovolené se těší domů, do toho klidu.

Balíme tábor, nakládáme loď na vlek, skládáme vše do aut. Naposled se rozhlédneme po širé vodní hladině. Poslední koupel. Vodní tříšť nás naposled skrápí na cestu a ptáci naposled zamávají svými křídly. Známe moře s větší nabídkou života, ale tady nám nebylo špatně. Má to zde své kouzlo a romantiku ještě neobjevené země rekreačním průmyslem. Nebude to dlouho trvat a budou zde hotely, lázně, promenády, diskotéky. Krymská vláda už o tom uvažuje a hledá jen vhodného bohatého zahraničního investora, který sem ty McDonaldy a jiné atrakce podporované nadnárodním kapitálem a barvivy E 0-300, přitáhne.

Důkazem toho je civilizace Bosporu který spojuje toto moře se Středozemním, kde žije na patnáct milionu lidí a splašky pouští do moře. Řada rybích hejn, která připlouvala sezóně za potravou do Černého moře tak už několik let odmítá přes splašky sem proplouvat. Začíná to už i zde, kde na JBK, jak tu nazývají Jižní břehy Krymu. Nově postavené hotely se sice napojují na stávající kanalizace, ale až za čističkami. „Privětstvujem Vas v Krymu“.

Cestu domů volíme širokým obloukem od Moldávie. Vybíráme si řeku Dněpr a kopírujeme její tok nejdříve na severovýchod a pak na sever a východ.

Navštěvujeme dvě přehrady, které vyrábějí elektřinu a jsou i zdrojem vody rozvedené stovkami kilometrů zavlažovacích kanálů po celé zemi.

Silnice jsou zde stále stejné. Díra, díra, díra. Najednou vidíme i značku „nerovnost na silnici“. Původně jsme se domnívali, že tato značka je jen na hraničních přechodech a platí pro celou Ukrajinu. Mýlili jsme se. Tyto značky umisťují tam, kde jsou díry hlubší než 30 cm. Ve druhém případě tehdy, kdy sypké boule asfaltu převyšují 40 cm. Nepochopitelné jak vznikly. Asi tu řádil nějaký krtek asfaltový.

Najednou je Ukrajina rovná jak stůl. Silnice jsou zde taky rovné. Nejdelší rovinku, kterou jsme jeli byla ke dvaceti kilometrům, zakončená kruhovým objezdem uprostřed stepi a dál zase rovinka, rovina. Kolem jen elektrické sloupy, které se na obzoru slévají. Asi se tam zkratují. A kolem vodní kanál.

Často rovinka končí zatáčkou v které je pomníček automobilisty. A pak zase rovina a pomníček. A tak to jde pořád. Rovina, zatáčka, pomníček. Rovina, pomníček, zatáčka, pomníček. Rovina, ….pomníček. Je to cesta hrobů.

Na jedné rovince mezi nedozírnými lány obilí, slunečnice a kukuřice najednou hlídka GAI. Opět vyděšené kouká na loď za autem. Pokynutí obuškem a my již cvičení místními poměry, zastavujeme. Prohlíží papíry a udiveně se ptá proč jedeme na Ukrajinu, když v Čechách se máme lépe a určitě tam nejdeme místa, kde můžeme trávit dovolenou. Když mu sdělujeme, že jsme byli u moře, vypadne z něj dotaz: „A to vy v Čechách nemáte moře?“ Přiznali jsme pravdu. „Nemáme.“

Se slovy: „Vy nemáte moře???????“ nás propouští. Je asi tak šokovaný, že po nás ani pokutu (úplatek) nechtěl.

Kdyby věděl co za chvíli vyvedeme. Každý rok se nám zadaří provést i menší přestupek. Loni na Liparech jsme projeli s lodním přívěsem asi dva kilometry jednosměrkou v protisměru. Tady jsme pro změnu projeli kruhový objezd vlevo! Ale co. Tady se předpisy dodržují jen tehdy, kdy na vás blikají protijedoucí vozidla, čímž upozorňují, že se blíží hlídka GAI. Neblikne snad jen ten, komu nesvítí světla. Solidarita je tu ohromná.

Přijíždíme k přehradě Kremenčuk. Do města, které má 230 000 obyvatel, převážně Ukrajinců. Ve městě dosud, jak jinak, stojí socha Lenina.

Na přehradní hrázi fučí neskutečný vítr. Vlny jezera dosahují 4-5 metrů, které bijí do přehradní hráze. Vodní hladina nejde přehlédnout. Šíře je tu taková, že je vidět i zaoblení země. Vždyť jezero má v některém místě šíři i 40 km. Když vítr potřetí shazuje Habžu a Karetku při focení ze zdi, uznáváme že je to vichřice.

Zajíždíme do zálivu, kde je přeci jen klidněji a před větrem nás chrání prohýbající se stromy. Naši rybáři nahazují. Brzy se jim daří ulovit metr ryb složený z deseti rybiček. Že jsou tu více jak dvoumetroví sumci se nás tak prostě netýká.

Koupel v Dněpru však byla příjemná. Na kus řeči zašla i bahenní želva.

Ranní cesta je bez problémů. Fotíme se se sochami policajtů na jednom parkovišti a pak už jen hranice se Slovenskem.

První auta projíždějí přes ukrajinskou kontrolu bez problémů. My s lodí jsem však odstaveni stranou. Nejdříve nás nechají vyplnit celní prohlášení, že nevezeme výbušniny a střelivo, narkotika, starožitnosti, otravné a radioaktivní látky, floru a faunu, vysílačky a tiskoviny. Kolik vezeme hřiven, korun, dolarů a euro. Pak už jen následuje důkladná prohlídka. Prohrabávají všechny kouty auta, skříňky, tašky. Mezitím se vyptávají zda máme zbraně, kde máme harpuny když jsme potápěči, zda máme drogy. Kontrolují počet peněz které máme. Kontrolují lék po léku. Musíme rozdělat loď. Buší do prázdných kanystrů. Pak objevují kameny které si vezeme od moře. To je vyděsí. Musíme je vyložit. Volají experty v domnění, že vezeme snad uran či jinou radioaktivní surovinu. Když mu ukazuji, že jsou to kamínky do korálků, propouští nás. Hodina a půl prohlídky. Podepisujeme protokol a hurá na Slovensko. Tam jsou hranice o něco průchodnější, i když jde o „nárazník“ Evropské unie. Další prohlídka nás proto nemine.

Jsme ale už přeci jen více doma. Nad Tatrou sa blýská. Jedeme za deště celou noc. Naše zem asi pláče dojetím, že jsme se vrátili. Dopoledne dorážíme domů.

Zbyly jen vzpomínky, pár škeblí a kamínků. Film, fotky a mnoho nezapomenutelných zážitků.