TARCHANKUT A NÁŠ ŽIVOT U MOŘE

           

Přípravy na potápění

            Ráno zlehka začíná potápěčský mumraj. Postavičky spící na pláži, pod celtou, pod vlekem lodi, v autech i ve stanech se pomalu plouží k vařičům zplodit ranní kávu a něco zakousnout. Dříve však si musí každý najít to své nádobí. Spouštíme Zodiaca na vodu, pumpujeme „raft Matyldu“  a připevňujeme motor. Montuje se elektrocentrála s kompresorem, který začíná taky pomalu, ale spokojeně bublat při plnění snad deseti potápěčských lahví. 

            Naše parta je již dlouhodobě rozdělena na skupiny. První  tvoří skupina „hlubinných potápěčů“. Druhá, početně ne menší skupina tzv. „povrchových potápěčů“, je vyzbrojena maximálně kromě neoprenu, brýlí, šnorchlu i závažím. Je to podpůrný tým ne jen pro pobyt u moře, pod hladinou, ale i při všech ptákovinách, které jen se dají v té naší partě vymyslet.

 

            Letos v rámci pokusu o zapsání do Guinessovy knihy rekordů jsme vytvořili i další skupinu. Pro začátek zkušebně jen v počtu jednoho muže. „Skupinu potápěčů neplavců“. Vzhledem k celosvětově malým zkušenostem s touto disciplínou jsme nechali v počátku vše na našem potápěči neplavci. Doufajíc v jeho pud sebezáchovy, věříme, že vymyslí svůj přístup k činnosti pod hladinou lépe než my. Po několika hodinách vzniká jakýsi plovoucí, nepotopitelný „keson“, vytvořený z velkého plovacího kruhu žluté barvy (aby byl z dáli viditelný) a propojený řadou šňůrek zelené barvy (aby zase naopak byly neviditelné), s možností nahlížet pod hladinu středem kruhu. Nakonec „rada starších“ tento, byť unikátní přístroj zamítá, neboť v Guinessově knize bychom spíše měli to, že se první potápěč na světě oběsil v moři na plovacím kruhu.

 

            Zajíždíme pro benzín do lodí a kompresoru. Ve městě nás pak napadá spásná myšlenka. Zastavujeme u stánku s nafukovacími matracemi a kruhy. Požadujeme na prodavači křidélka. Nic netuše se nás ptá na kolik let je chceme. „No, na 29!?“. Vyvaluje oči, i když jsme si mysleli, že v zemi, kde zítra znamená pozítří, nemůže náš požadavek  znamenat něco mimořádného. Nakonec nám dává ty největší a asi že nás považoval za blbce, dal i slevu. Postižené je potřeba podporovat. Pochopil. Cestou domů jsme pak vytváříme teorie jak velké závaží je nutné dát na opasek, aby křidélka plnila bezpečně svou funkci. Znáte to. Nejvíce potěší cizí neštěstí. Nakonec to bere do ruky náš šéf Ruda. Potápěče neplavce narval do neoprenu a naučil ho plavat. No to by nás nenapadlo! Víc nás bavilo vymýšlet techniky jak na to. Tak ten Guiness zase nevyšel. Zůstaneme dál skromní.

 

            Ráno vyrážíme na obhlídku pobřeží.

           

První ponory - jeskyně

            Vyjíždíme lodí směrem na východ. Míjíme místní maják. Je vysoký

 42m (už tam stál nějaký ve XIV. stol.). Tento byl postaven z bílého kamene v r. 1816. Jedeme dále na východ kde za Velkým je Malý Alteš. Tam je  tunel 98m dlouhý, probitý vlnami ve skále. Vedle vchodu do tunelu je známá, ale neprozkoumaná 150 m dlouhá jeskyně. Vchod je 10 m pod hladinou. Nacházíme i místními nazývanou jeskyni „Číše lásky“. S mořem je spojena nevelkým podvodním tunelem. Je to prý nejkrásnější místo pro potápěče na celém Krymu.

 

            Kolem je to jeden útes za druhým s množstvím věží, hrotů a podmořských tunelů. Je tu řada malých pláží,  poloostrůvků, ostrůvků, hrotů a jeskyní. Stěny desítky metrů vysoké.

           

            Je to tu tak malebné, že se tu točí i filmy. Nejznámější, (my je neviděli a od té doby už ani jednou), jsou Piráti XX. století, Lidé a delfíni.

 

            Odpoledne zajíždíme na ponor na nejzápadnější nos poloostrova. Jmenuje se Příbojový. Útesy padají do moře přes terasy. Ve svitu modrozelených vln se tu zapomene na čas. Malé pláže, endemické rostliny a množství ptáků se svými hnízdy vytvářejí specifickou až ponurou atmosféru. Jsou zde různobarevné medůzy v několika velikostech, krabi, rapani, ryby, vidíme ropušnice, mořské psíky, mořské krávy, býčky, i koníky a řadu další havěti.

           

            Krabi jsou jak disky, rapani jak tenisáky. Občas proplují i větší ryby, které jsou tu však většinou tažné. Potkáváme dva místní harpunáře. Mají tak 30 cm velkou rybu z polystyrenu, připevněnou na metrovém lanku a dole závaží. Tu pohodí a schovají se za nějaký útes. Připlavou-li ryby jsou zvědavé a tak celé hejno obepluje návnadu dvakrát i třikrát dokola. To je ta pravá chvíle použít dvojku harpunu a na břehu jsou hned dvě ryby.

Večer ochutnáváme plody moře a klábosíme o tom co kdo viděl a nafotil.

 

 

 

 

 

           

 

            Kromě ponorů do jeskyní jsme další den navštívili i podmořské muzeum.

Muzeum bolševiků

            Parta potápěčů z Doňecka, kteří sem každoročně jezdí zde v nevelké hloubce 12-15 m umístila sochy Lenina, Marxe a dalších potentátů. Postupně zarůstají tak jako dějiny.

 

 

           

Rybářská osada

            Odpoledne zajíždíme k bývalé rybářské osadě, kde se potápíme v přilehlé zátoce. Sluníčko svítí a celý svět je tu pohoda.

 

            Na vrcholu útesu se tyčí zbytky osady, kterou nyní přestavují na pension s restaurací. Nedalo nám a vydali jsme se na vrchol po železných schodech. Zde už jen torzo jeřábu a rybářských lodí které před lety tady spouštěl na vodu. Rybolov tu byl zajímavý tím, že sítě zatažené do moře byly vytahovány důmyslnými navijáky přímo z útesu. Moře zde padá do hlubiny a tak je tu i co k vidění.

            V podvečerním západu slunce se vracíme do tábora. Koukáme po skalách a pobřeží. Ve vlnách, které tuto dobu trochu více vlní, najednou zpozorujeme snad padesát metrů od nás kosatky nad hladinou. „Podívej delfíni……………!“

 

           

 

 

 

 

 

 

 

 

„……..Delfíni…..“

            Okamžitě stáčíme člun k nim. Jsme od nich pár metrů a plujeme s nimi. Nebo oni s námi? Vyskakují nad hladinu a je jich snad pět, sedm, deset. Stále se vynořují noví a noví. Tento savec, který není rybou se musí jednou za 1-3 minuty nadechnout. I když vydrží pod vodou i 10 minut. Jeho nádechy doprovází ladný výskok na vlně. Vyskakují v párech. Je to nádherná podívaná. Výskok je často doprovázen zvuky – svisty, které se nesou po hladině. Jako by nám chtěli něco říci. Vůbec se nebojí. Vidíme i jejich hlavy, jejich tvář, která se stále usmívá. Nevědomky se usmíváme taky.  Jsou družní, veselí, sympatičtí.

           

            Snad deset, snad patnáct minut plují s námi. Jako by se čas zastavil. Pár fotek a pak odbočují na moře a máváním ocasních ploutví se s námi loučí.

 

            Byl to zážitek!  Díky!

A tak večer usínáme s delfíním úsměvem na tváři.

Další dny nás čekají ponory k vrakům.