EXPEDICE TARCHANKUT 2007

Kam jsme to vlastně vyrazili.

Klub potápěčů a vodáků v letošním roce slaví 50 let své existence. Po mnoha expedicích v celém světě, v červnu letošního roku navštívilo 15 účastníků expedice západní Krym, oblast Tarchankut. Jedná se o pustý poloostrov hluboko vybíhající západně do Černého moře, který nás zaujal svými přírodními krásami.

Břehy jsou bohaté na útesy dosahující výšky až 60 m, s množstvím věží, hrotů a podmořských tunelů. Podvodní život nabízí pro potápěče setkání s řadou podvodních rostlin, živočichů, ryb a řadu lodních vraků.

Cílem bylo pořídit z této oblasti fotografie živé i neživé přírody, jak pobřežního, tak podmořského života a podívat se někam, kam normální cestovní kanceláře nejezdí.

Den odjezdu který je každoročně, a tedy již i tradičně, 6.6. V tento den jsme v pěti autech vyrazili. Projet Čechy a Slovensko byla idylka bez zvláštních událostí. Dobrodružství se pomalu dostavilo až na hranicích s Ukrajinou. Malý, několikadolarový úplatek zde byl počátek toho, na co jsme se těšili. Výhodou výpravy bylo, že jsme si jako kolegu vzali rodilého Ukrajince potápěče, který nás ubezpečil, že vše proběhne OK. To ale říkají Američané. V tomto případě to více než OK bylo UK.

Podkarpatská Rus a Ukrajina

Nádherná krajina Podkarpatí nás okouzlila. Úhledná políčka, nádherná silnice, desítky kostelů, romantika koňských povozů se však postupně na východ mění na více rozbité silnice. Kolem se množí lidé na večerní procházce s krávou. Tady nemají dogy a jiné ohromné psy. Stačí kráva, či několik ovcí či hus, a je proč se projít. Na pastvu a z pastvy.

Dále na východ už patníky a svodidla nevedou. Silnice má sice občas i pruhy, ale platí, kolik se vedle sebe vejde vozidel, tolik pruhů. Plné čáry a dopravní značky jsou tu jen jaksi „orientační“. Nikdo se jimi neřídí. Silnice na mapě značená čtyřmi pruhy často znamená, že jde o klasickou dvouproudovku, a vedle nich prašné, někdy štěrkové, vymleté pásy, kde se dá při mírné rychlosti zaparkovat, těžko jet a už vůbec ne předjíždět. Navíc tu téměř každý kilometr „spinká“ přejetá kočička nebo pejsek. Nejdříve je počítáme. Pak už to připomíná roztroušený hromadný hrob.

Jako každý rok se nám daří absolvovat námi takzvaná „čestná kolečka“. Díky dezorientaci jde o projetí některého místa i několikrát. Máme ve svém středu vojenského specialistu kartografa, jehož vedení celé kolony občas přesvědčuje i nevěřící, že jsme to samé místo již viděli i potřetí. Kilometry tak přibývají, ale chvílemi se našemu cíli úspěšně vzdalujeme a jedeme známým směrem neznámo kam.

Jedno takové „kolečko“ nás donutilo se otočit. Zařazujeme se tedy na střed s blikající směrovkou. Vozidla vás objíždějí vpravo. Potud se světová i evropská dopravní norma shoduje. Ale koukáme oni se hrnou i zleva. Stojíte, zíráte, ale hlavně: nejedete! Pokusíme se to navrhnout i našemu parlamentu do bodového systému. „Komu se podaří majznout vás zleva – vrátí se mu nejméně dva body“!!!

Asfaltový povrch silnic tu má své zvláštnosti. Podélné pukliny se postupně zcela náhodně změní v díru, v které je skryta ještě jedna. Občas i větší než ta první. Asfalt co zbyl z díry je pak někdy úměrně navršen za dírou (nebo vedle) v úhledný kopeček, který úspěšně silenbloky auta doklepne ještě více na nápravu. Některé kruhové objezdy tak jsou plné takovýchto „zpomalovacích retarderů“. Asfalt je tu snad všech barev. Od černé, přes hnědou a červenou až k zelené. Různé to hrubosti. Panely jsou sazené na těsno i nahrubo, kostky jsou šutry, a hliněné cesty jsou fakt z hlíny. A není jich tu málo. Jsou značeny i na mapě, mají i dopravní značky. Jen čáry chybí. Díry ne!

Zvláštní předpisy tady mají asi cyklisté. Jezdí se zde zásadně vlevo. Tedy v protisměru. A tak cyklisty nepředjíždíte, ale potkáváte oči v oči. Občas, pravda, jede někdo tak jako u nás ve směru jízdy. Vzhledem k výjimečnosti této situace je však považujeme za opilce, kteří si spletli levou ruku s pravou.

Krávy pasoucí se na lukách kolem silnice mají naopak asi geneticky stabilizovanou inteligenci. Vběhnou-li vám nečekaně, a to často zprava do cesty, vědí, že dle pravidla pravé ruky mají absolutní přednost. Toho využije celé stádo i pastevcem jedoucím na kole, který má asi tyto geny naklonované taky. Běžné i na evropské E 50.

Moldávie – měla nám zkrátit cestu, zkrátila nám život.

Jsme u hranic Moldávie. Pro oblast Moldavské republiky historici užívají také označení Besarábie. Moldavská republika se od svého vzniku snaží o posílení národní svébytnosti, a tak se rumunštině, kterou se zde mluví, z politických důvodů říká „moldavština“. Nic naplat, že se rumunštině podobá jako jednovaječné dvojče

Vítá nás země vína a asi taky debilů úředníků. No tak blbý asi nejsou, chtějí nás jen oškubat. „Musíte zaplatit za desinfekci proti slintavce a kulhavce“. „Normálně to stojí 120 US, ale protože jste na dovolené, dejte za pět aut a dva vleky 58 US“. Dostáváme patnáct razítek a projíždíme mezi dvěma rezavýma trubkama, odkud na nás bryndá jakási neidentifikovatelná tekutina. Máme tak desinfikovaný i přívěs s lodí přesto, že jsme na ní nikdy žádné krávy nevozili. Dosud jen přátele a milá děvčata.

Země je plná políček, kde s láskou okopávají i kukuřici jak si váží každé rostlinky která jim do té bídy přinese trochu užitku. Občas zahlédnete na poli skupinku, která, dnes by se dalo říci moderně, provozuje brainstorming. No prostě kecají. Povrchu Moldavska dominuje silně rozčleněná pahorkatina. Do pahorkatiny, která je tvořena pohořím Kodry, je zahloubena hustá říční síť. Hlavní řeky jsou Prut (na hranici s Rumunskem) a Dněstr (na severovýchodě na hranicích s Ukrajinou).

Cesta neutíká. Den pryč a my máme za sebou 280 km. Nocujeme v odstavném pruhu u malé říčky. Ráno posnídáme společně s potulnými psy zbytky tlačenky a ořechové bábovky a jedeme dál. Zastavují nás policajti. „To auto před vámi jelo osmdesát.“ „No ale my ne?!“ „To nevadí, patří k vám a tak zaplatíte 30 hřiven“. Kdo asi má pravdu? Ten kdo má moc!

Sto kilometrů před hranicemi se najednou zjevuje závora, za ní tank a před ním vojáci. „Tudy nemůžete! Jeďte do města!“ Tam nás za ohromnou zdevastovanou fabrikou, kde je jen rez a trosky, čeká další závora a sdělení, že je to tu jen pro místní a nás z dálného západu tam nemohou pustit! Krom toho, že prý jsme zastavili půl metru za značkou STOP. „Tím jste se dopustili závažného přestupku, za který se tu platí 100 US. (To bychom chtěli vidět, když plat je tam něco kolem 80-140 US. Po takové pokutě by umřeli hlady). Chtějí prachy, nic víc! Jen prachy! Karetka, mu podává dolarovou bankovku. Úředník na ni koukne, a se slovy: „To není ani na pivo“ ji strká do kapsy, a mizí.

Uvědomujeme si, že vjíždíme do Podněsterské moldavské republiky. Kišiněvská vláda nad tímto územím na levém břehu Dněstru ztratila kontrolu v roce 1990. Tehdy skupina separatistů kolem současného podněsterského prezidenta Igora Smirnova vyhlásila nezávislost. Tu od té doby neuznal žádný ze států, kromě několika podobně neuznaných území. Žije zde podle odhadů 550 tisíc až 700 tisíc lidí. Polovina z nich v městech Tiraspol a Bender. Rozloha PMR představuje 4163 km². Oblast je skladištěm sovětských zbraní, se kterými se tu prý hojně obchoduje. Některé zdroje označují Podněsteří za nebezpečnou oblast, kde se ztrácejí lidé a kde bují organizovaný zločin. Neztratili jsme se. Jen trochu nervů a peněz.

Obstupují nás civilisti i uniformy v černém i v maskáčích. „Musíte jet na jiný přechod, 280 km odtud“. To se nám nechce. Velitel „čehosi“ mne volá stranou a sděluje, že 50 US to spraví. „Dějstvuj!“ Čekali jsme to, ale pro jistotu se ptám zda je to vše co budeme v Moldávii platit a zda je to skutečně poslední kontrola. „Kaněšno! Naproti jen zaplaťte poplatek za každou osobu“. Stálo to „jen“ dalších 35 US.

Po třech kilometrech nás staví známé GAI. Státní automobilová inspekce. Vyvalený policajt, že vezeme loď se ptá, zda jsme zaplatili na hranicích. Ukazujeme mu poplatek za osoby. Oznamuje nám, že nemáme ale zaplaceno za auta. „To nikdo neřekl?! Nikdo nic nechtěl?!“ Namítáme. „To je ale vaše chyba! Dopustili jste se tak prohřešku, za který zaplatíte 150ti násobek průměrného moldavského platu a vyřízení trvá týden“. Jasné. Jsou to obchodníci. Vědí, že musí nasadit devastující negativní emoce, aby se vám 70 US které pak požadují, zdálo málo. Platíme, vyfotíme se u tanku, a …… padáme odtud. Hajzlové!

Po sto kilometrech, co jiného, skutečná hranice Moldávie – Ukrajina. Opět téměř tři hodiny buzerace a další dolary. Je to prostě „bordel“. Jediné, co tady mají organizačně perfektně zvládnuto je to, jak z vás dostat dolary.

Opouštíme tuto zemi s pocity na zvracení. Na protest proti „nelidskému zacházení“ moldavskými bandity převlečenými za policajty, celníky a úředníky jsme imaginárně rozbili všechna moldavská vína na léta dopředu a vyřadili tak tuto zemi ze seznamu nám oblíbených zemí. Pro jistotu jsem si ji vyškrtli i ze zelené pojišťovací karty, aby nás sem už nikdy nepustili i kdybychom chtěli. Už nechceme! Děkujeme, odjíždíme! Moldávie nás stála hromadu peněz, nervů za nic. Co nejhorší, hodně času. Dvanáct hodin na hraničních postech. Dva dny a jen necelých 500 km. Dva dny našeho života v tahu. Již nikdy Moldávii!!!!

Delta Dněpru

Při vstupu na Ukrajinu jsme prožívali takový pocit, že konečně vjíždíme do normální civilizované země, což by nikdo nikdy z nás předtím neřekl.

Pod Oděsou se stáčíme více na jih k deltě Dněpru. Silnice se zužuje. Je už po půlnoci a my hledáme místo kde spočinout. Najednou před námi policajt a kontrola dokladů. Vše v pořádku. „A ty pil?“. „Ne“. „Tak dyši“ a nastavuje čepici do které dýchám. Policajt přičichne k čapce. „V parjadke“ a přeje šťastnou cestu. Silnice však najednou končí. Obracíme a zastavujeme u dřevěné boudy s okýnkem, před kterou sedí pár domorodců u vodočky. „Jo musíte zpět a tři, čtyři kilometry po prašné cestě k pobřeží“. Kdo neřídí vypije s nimi z vděčnosti po stakánu a jedeme dál.

Čtyři kilometry prašné cesty se stovkami výmolů se nám zdají po čtrnácti kilometrech jízdy nekonečné. Kilometr sem, kilometr tam. Tak to tady chodí. Konečně vesnice a tam disko. Pod padákem kterým se shazují tanky z letadla trdluje několik lidí. Klímoš si poroučí tři vodky, pivo a Malbora. „60 hřiven“. (240,- Kč), se mu zdá moc. Když ale dostává tři lahve vodky, protože tady se to pije jen po lahvích, už to tak moc není. Snižuje objednávku na jednu. Platí tak za ni a pivo s Malborkama 95,- Kč. No nekup to! Brzy i ti co zapomněli rusky poznávají, že jejich jazyku rozumí a že oni rozumí nám. Vězte, že pár stakanů percivky – vodky s feferonkou, vydá za semestr intenzivního jazykového kurzu.

Místní podnikatel, který tu koupil strojně traktorovou stanici z které zbyly už jen trosky a betonová plocha prorostlá travou, nás zde nechává nocovat. Odrazuje nás však od návštěvy delty, kde je prý nyní břeh pokryt mrtvými rybami.

Krym a moře

Ráno tedy odjíždíme a v poledne jsme na přechodu do Autonomní republiky Krym a frčíme dál. Kolem samá pole obilí a kukuřice. Jak jsme se učili ve škole. Nedozírné lány a stovky kilometrů zavlažovacích kanálů. Takový „malý ráj“ na zemi. „Potentes crescunt alienis Dafnis“ – „mocní se vzmáhají z cizího neštěstí“. V dáli zahlédneme konečně moře, které se stále přibližuje.

Černé moře vzniklo asi před 7600 lety př. n. l. Bývalé jezero se stalo mořem protržením Bosporu a vznikalo 30 - 90 dní. Síla přitékající vody byla 100x větší než Niagarské vodopády. Měla rychlost přes 100 km/h.  Potopa světa jak ji známe z bible. Černé moře je dnes větší než celé Německo.

Ve dvou třetinách současné hladiny moře bylo slané jezero o hloubce 150 - 160 m. Na jeho březích kdysi bývala obydlí. Našla se tu keramika, sídliště. Byly tu tak nalezeny pravé úhly lidských sídlišť. Objevitel Titaniku Ballard tu našel i zachovalou loď. Nepředpokládal, že v jedovatém Černém moři (uprostřed ve značné hloubce je metan) se ukrývá kus dějin.

Jsme u cíle

Vjíždíme do vesničky Olenivka, nezápadnější a poslední vesničky na Tarchankutském poloostrově. Vítá nás socha V.I.Lenina na ulici stejného jména.Jsme domluveni, že se sejdeme v nějaké hospodě. Nacházíme první s nám známým názvem Barakuda. Dáváme pivo a odjíždíme na západní cíp poloostrova. První noc spíme v pensionu Raketa. Vojenská postel, umyvadlo se sprchou, záchodová mísa. K večeři rýže s kečupem a kolečko salámu. Za „pouhých“ 70 hřiven. Raketově pension Raketa opouštíme. Vůbec se nám tam nelíbí. Vydáváme se po prašné cestě na západ, do stepi. Jsme tu sami. Za námi 300m jen dva harpunáři ve stanu.

Čeká nás divočina bez Lenina a jeho ulice. Z jedné strany moře a z druhé moře suchých trav. Ve stepi žije na 100 druhů ptáků, lišky, zajíci, sysel, ježci, netopýři. Pár stepních jedovatých hadů ve skalách, jejichž kousnutí je sice bolestivé, ale ne smrtelné. A ještě tu žije chlapík, symbol Světa Slunce – skarabeus. Je to tu tak zapadlé, že sem už za cara posílali politické odpůrce – zejména oficíry.

Tarchankutský poloostrov končí dvěma menšími poloostrovy. Džangul a Atles. Vytvářejí tak Karandžinský záliv s dlouhými plážemi, širokými až 30 m. Protože tu není průmysl, je tu moře čisté a průzračné. Pláže jsou tu ale pozvolné. Chceme-li hloubku musí se zajít dost daleko do moře. Je zde i slané jezero tak 1x1 km, oddělené od moře písčitým pruhem země. Odtud loví místní obyvatelé krevety, které vedle v ulici v městečku prodávají.

Ve spojení se zvyšováním hladiny Černého moře pomalu ustupují vysoké břehy Tarchankutu. Mořská pohádka zde vytvarovala poloostrov s vysokými hroty a tunely. Pobřežní terasy zde přecházejí v převislé, několik desítek metrů vysoké skalní stěny a několikastupňové terasy. Zachovalo se zde originální divoce rostoucí rostlinstvo keřů a trav, odlišující se příkře od ostatních míst pobřeží. To láká k životu tisíce ptáků. Nahromadění skal, hrotů, podvodních jeskyň, neobyčejná čistota a průzračnost vody, množství ryb a mořských živočichů dělá zde příjemné a někdy i ne bezpečné místo pobřeží. Šířka pláží v této oblasti je úzká a místy není vůbec. Jsou rozmístěny na malých poloostrovech a zálivech. Písek s příměsí železa a dalších solí, ve spojení s mořskými a slunečními vlivy má neobyčejný vliv na lidský organismus.

Divoká podmanivá krása Tarchankutského pobřeží od pradávna lákala osídlence a turisty. Těžko dostupná místa, skrytá před pohledy cizích lidí staletí přitahovala zejména piráty. Dodnes chrání v neznámých místech ukryté jejich poklady.

Kolem skalnatých břehů Tarchankutu po tisíciletí vedly cesty historických mořeplavců – Řeků, Rumunů, Turků, Rusů i Kozáků.

Kruté, nepředvídané moře zde navěky pohřbilo ve svých vlnách řecké a staroruské bárky i rychlé plachetnice záporožských kozáků i těžké bitevní lodě Rusů a Němců.

Tato místa jsou zajímavá i tím, že jsou tu každodenní Brízy. Tedy větry které vanou z pevniny na moře, a z moře na pevninu. Brízy jsou nasyceny ozónem, chloridem vápenatým, kalciem, magnéziem, jódem, bromem a jinými sajrajty z Mendělejevovy tabulky prvků. Proto je zde vzduch prý perfektním přírodním inhalátorem. Fouká zde 6 dní v týdnu. Proto i ráj surfařů a „padákoletců“.

Je tu mírné stepní klima, se suchým horkým létem a mírnou zimou. Slunce svítí 2400 hod za rok, což je mnohem více než na Jaltě, nebo Soči. V únoru je tu průměrně 0,5°C. Nejteplejší je červenec s průměrem +22,5°C. Naprší jen cca 35 mm/rok. My prožíváme téměř čtyřicetistupňová vedra. Letní sezóna tak tady začíná ve druhé polovině května a končí v říjnu. Voda v létě má 25-27°C.

Stavíme malý pidi tábor s nádherným výhledem na moře. Je přívětivé. Vaříme co se dá, jíme a kocháme se okolím. Pod nohama je plno havěti. Stovky brouků, deseticentimetrové stonožky. Zajde mezi nás i pavouček Karakutr. Veliký tak jen 20 mm, ale jedovatější než místní zmije. Někdo zahlédne i lišku, či metrového hada.

Musíme si zvyknout a těšit se na zítra, na potápění.

.