Historie i současnost klubu
Na mapování vzniku a rozvoje vodáctví v Čelákovicích se chystáme už dlouho, ale nějak stále nebyl čas a pamětníci ubývají. Proto musíme vysoce ocenit počin našeho předsedy, který se hluboko zabořil do existujících dokumentů. Zatím první výsledek jeho práce je článek s touto tématikou pro Zpravodaj města Čelákovic (otištěn v březnovém čísle 2007).
Jeho rozsah je dán omezeným prostorem ve Zpravodaji, takže doufáme, že se brzy dočkáme důkladnějšího zpracování. Článek uvádíme v plném znění.
Březen 2007
Ohlédnutí za padesátiletou historií vodáckého klubu
Ani nejvěrohodnější veteráni od maríny se neshodli na přesném termínu vzniku a teprve, když jsem se začínal probírat klubovou písemnou pozůstalostí po našem kamarádovi Vaškovi Soukupovi, jsem našel na prvních stránkách klubové kroniky přesné datum-květen 1957.
V té době se dala dohromady parta vodáků kolem kytarové hudební skupiny POBLEDYKUBA, která za sebou měla už pětileté působení při bavení veřejnosti a kamarádů a také značné zkušenosti se stavbou lodí.Deset zakládajících členů vlastnilo v té době osm lodí.
Tento klub byl společensky velice aktivní, ale při své činnosti vycházel z tradic prvorepublikových trampských osad a proto nezískal podporu ani sympatie oficiálních státních institucí. Po několika letech rozpadl.
Vzniklá parta však držela stále pohromadě a přidali se i další. Stavěly se další lodě a pořádaly se plavby po Labi i po Vltavě. Také potlachy u táborových ohňů a taneční večery pro obveselení kamarádů a spřízněné veřejnosti. A právě v této době se objevil nápad na založení tradice námořnických bálů a karnevalů.
Lodě stavěné čelákovickými vodáky se neustále zdokonalovaly , byly známé v širokém okolí a byl o ně zájem. Problémy se zázemím přetrvávaly, chybělo oficiální kotviště, nebyly prostory pro zimování lodí. Následovaly další dva pokusy o obnovení klubu, oba neúspěšné.
Tato část vodácké historie končí 24. června 1971, kdy je u mlýnského náhonu pod kostelem definitivně založen klub v rámci Svazu branných vodáků a motoristů.V počátcích měl 43 členů s šestnácti motorovými kajutovými čluny a dvanácti lehkými sportovními motorovými čluny. V usnesení zakládajícího zápisu se kromě tehdy nezbytných politických proklamací objevily na prvních místech návrhy na řešení těch nejožehavějších problémů a to vybudování kotvišť a pronájmu prostor pro loděnici v areálu mlýna.
Tak byla odstartována další etapa, která se z hlediska klubu dá označit jako druhá a trvala devatenáct let. Byla provázena spoustou více či méně významných sportovních úspěchů, množstvím zážitků ve vodáckých partách a byla zaplacena tisíci hodin dobrovolné práce při budování vodáckého zázemí. Nejprve to byla stodola v prostorách mlýna, později areál s klubovnou a hangáry v bývalé cementárně Za dráhou . Nakonec byl vybudován rozsáhlý areál v Nedaninách a výcvikové středisko v bývalé hájovně na Fialníku u Vlastějovic na Sázavě, který klub vlastní od roku 1982.
Vznikl rovněž oddíl dětí a mládeže. Klub získal pramice, kvalitní závodní kajaky a kanoe a úspěchům v závodech na republikové úrovni nic nestálo v cestě.Dokladů úspěchů je v kronice nepřeberně. Tuto úroveň si oddíl udržuje dodnes, obsazuje čelní místa v Českém poháru ve vodáckém víceboji.
Ale zpět k historii. V roce 1982 se rozběhla klubová škola přístrojového potápění a následovaly další kurzy ke zvyšování potápěčské kvalifikace .Zkouškami prošlo 17 členů a vznikl kvalitní základ pro další vodáckou odbornost v rámci klubu.Kromě sportovního potápění se část potápěčů specializovala na provádění průmyslových potápěčských prací a tím klub získává finance na zakoupení dalšího vybavení a koupi staršího autobusu. A otevírají se nové možnosti klubového vyžití.Dnes již potápěči vlastní své špičkové vybavení a pravidelně pořádají expedice se zaměřením na podmořské fotografování a film.
Přelom v historii klubu nastává v roce 1990, kdy se klub osamostatňuje jako právní subjekt, s vlastními stanovami a názvem 1. Čelákovický klub potápěčů a vodáků.
Flotila kajutových lodí se v dalších letech zredukovala, zbývající jsou však úspěšní i na mezinárodní úrovni / 1. a 4. místo na ME kajutových lodí v Kralupech /.V roce 1995 vznikl oddíl mládeže vodních motoristů a klub tak byl mezi prvními , kteří reagovali na evropskou novinku - závody motorových člunů formule FF. Existence oddílu a jeho výsledky by daly na samostatný článek. Jednou větou - patříme k české i evropské špičce v tomto sportu.
V současnosti má klub 98 členů v pěti oddílech v čele s výkonnou radou, která jej řídí. Má své zástupce v orgánech ČSTV, ČSVM a SVČR.
Předseda výkonné rady 1.ČKPV
Duben 2008
Napsali o nás
ve vodáckém magazinu
Kanoe-Raft-Kajak.
Bohužel tento zajímavý a pro vodáky velmi užitečný časopis podle posledních zpráv zřejmě v roce 2010 skončí - pro současnost příznačným způsobem - z nedostatku finančních prostředků...
26.6.2006
Náš bývalý člen v zahraničním tisku
Málokdo tuší, kolik desítek tisíc kilometrů po mnoha významných vodních cestách celé Evropy už zbrázdila jedna loď s domovským přístavem Čelákovice.
Její cesty neušly pozornosti redaktora významné (i u nás prodávané) vodní revue
Magazín H2O .
Zmiňovaná cesta po Rhôně se opravdu uskutečnila, takže si k výčtu světoznámých přístavů může prakticky připsat i Marseille.
Překvapitelné je, že její kapitán, celý život úspěšně vzdorující jakékoliv organizovanosti,
se nedávno stal členem našeho klubu. Jeho cesty bohužel v roce.... ukončila těžká nemoc
Odkazovaný článekjsme přidali i na náš web:
Napĺňanie detských snov
Ktoré dieťa aspoň raz
nezatúžilo po ozajstných verneovských dvojročných prázdninách?
Po dobrodružstvách plných napätia, dlhých námorných plavbách a objavovaní
vzdialených exotických krajín? Život Ludvíka Žukavského je príbehom človeka,
ktorý si v dospelosti mnohé z týchto detských snov splnil.
Ludvík strávil svoju
mladosť pri vode v neveľkej obci Čelákovice neďaleko Prahy. Spolu so svojimi
kamarátmi splavoval Labe raz na pramiciach, inokedy zasa na motorových
člnoch. Železná opona však bránila ďalekým výletom, a tak sa zdalo, že detské
sny o cestovaní zostanú nenaplnené. Nezmyselné obštrukcie brániace obyčajným
ľuďom spoznávať cudzie (rozumej kapitalistické) krajiny boli najvážnejším
dôvodom, prečo nadšený mladý vodák, vyrastajúci na jednej z európskych
vodných dopravných tepien, nemal záujem o stavbu vlastnej lode.
Záhrada
Našťastie, po páde režimu, ktorý nám dennodenne sľuboval
svetlé zajtrajšky, sa všetko zmenilo. Zvedavosť a túžba poznávať nové krajiny
opantala Ludvíkovu myseľ natoľko, že v roku 1991 začal doma v záhrade stavať
podľa kúpeného projektu oceľový trup svojej budúcej lode. Keď bola hrubá
stavba trupu hotová, začala sa inštalácia pohonnej jednotky, ktorou je
osvedčený motor používaný v autobusoch zo 60. rokov Škoda 706 RTO. Dnes má
tento nezmar takmer 50 rokov a podľa slov svojho majiteľa má ešte najmenej
ďalších 20 pred sebou. Prvú skúšobnú plavbu
absolvovala Isis po Labe do Magdeburgu. Vtedy bol Ludvík ešte
limitovaný dovolenkou, a tak plavba trvala iba tri týždne. Pre cestovateľa
túžiaceho po diaľkach je to len malý výlet, preto sa rozhodol ešte v tom roku
absolvovať spolu so svojím priateľom zimnú plavbu do Hamburgu. Česká plavba
Labsko-oderská tam vtedy ešte mala svoj prístav, čo zjednodušovalo
parkovanie. Navyše s českými lodníkmi boli dobrá partia a vždy si mali čo
povedať. Vrátili sa po šiestich týždňoch tesne pred Vianocami. Nasledujúce leto už
nasledovala ďalšia plavba do Nemecka, tentoraz do Dortmundu, kde strávil
takmer celý rok. To už bola skutočná diaľková plavba nielen z hľadiska
napreplávaných kilometrov, ale aj z hľadiska času. Tretí rok absolvoval
cestu cez Rýn, Mosel až do francúzskeho Nancy. Tam sa potuloval malebnými
kanálmi určenými pre plavidlá, ktoré Francúzi volajú „péniche“. Sú to
výtlačné člny, ktoré sa musia zmestiť do plavebných komôr s rozmermi 40 x 5
metrov. Francúzsko zanechalo v ňom hlboký dojem najmä svojím pokojom,
letargiou vidieckych sídiel a otvorenosťou francúzskych vidiečanov.
Dva roky na Dunaji
Ďalší rok si
naplánoval preplávať cez Dunaj až do Čierneho mora. Vojna v Juhoslávii však
zahatala plány odvážneho muža. Bolo to síce ešte pred bombardovaním, ale
byrokratické prekážky spojené s vydávaním vstupných víz a najmä riziko plavby
cez územie zmietajúce sa v občianskej vojne boli priveľké. Ludvík tak mal
dostatok času spoznávať krásy slovenského úseku Dunaja. U nás sa zoznámil s
výbornou vodáckou partiou zo zátoky v Karlovej Vsi. Isis tu zostala dve
sezóny a Ludvík ju opustil len počas zimných mesiacov. Práve vtedy vychádzala
hviezda bratov Hochschornerovcov a Ludvík rád spomína na obdobie, keď otec
oboch našich olympijských víťazov mal z jeho lode natiahnuté pavučiny lán so
slalomovými bránkami, kde celú zimu mladí súrodenci tvrdo trénovali. O to
väčšmi sa potom tešil z ich olympijského zlata. Pri návrate domov si opäť uvedomil, ako blízko a zároveň
ďaleko je z Bratislavy do Čelákovíc. Po diaľnici trvá cesta autom necelé štyri
hodiny, po vode je to takmer mesiac plavby. V roku 1998 nasledovala zatiaľ posledná veľká plavba,
tentoraz po Odre. Dnes sa však Ludvík Žukavský pripravuje na ďalší veľký
výlet. Bude to opäť dlhá, viac ako rok trvajúca plavba na teplý francúzsky
juh po rieke Rhône.
Smer Murmansk Otto Polášek
V budúcnosti nevylučuje ani expedíciu do vôd bývalého
Sovietskeho zväzu, ktorými sa dá dostať po Ural na Kamu až do Murmanska.
Potulky by sa potom mohli skončiť v Čiernom mori. Taká expedícia by však
trvala minimálne dva roky a treba sa na ňu dobre pripraviť. Ako sám povedal:
„Celé to nechávam na osud. Na takú cestu nemôžem ísť sám, musel by som na to
niekoho nájsť. Je to však veľká výzva, ktorá sa dá za priaznivých okolností
zrealizovať.“ Ludvík Žukovský si nepotrpí na žiadny luxus. Je zvyknutý
na tvrdý lodnícky život so všetkými jeho ťažkosťami, ale aj neopísateľnými
krásami. Jeho životný štýl mu však umožňuje realizovať sny, ktoré pre mnohých
z nás zostávajú len snami. A to po celý život.